Nezávislý magazín o marketingu v cestovním ruchu

  • Facebook
  • LinkedIn
  • RSS
zpět

Petr Bakalář: S Čapkem na cestách I.

30. 12. 2013 Autor článku: Petr Bakalář

Sdílet:

Při hledání cestovatelské inspirace se občas vyplatí sáhnout po klasice a půjčit si zrak někoho, kdo se opravdu umí dívat. Jedním z takových byl Karel Čapek.

 Nenajdeme u něho sice barevné fotografie pláží a sexy resortů, ale něco daleko cennějšího – zdravé instinkty, vědomosti, umění potlačit své ego (např. radost nad tím, když vidí, že ostatní jsou šťastní), jemné vidění a citlivost.  Navíc jsou jeho listy doplněny vlastními kresbami, což lze cestovateli jen doporučit – místo fotografování si zkusit místo, které na nás zapůsobilo, namalovat – jen tehdy ho totiž skutečně uvidíme, vstoupí do naší duše.

 

1. Červený domeček

Čapek viděl v Anglii rozličné věci – zámky, parky, Bank of England, Westminsterské opatství atd. Ale když se řeklo Anglie, vybavila se mu hlavně a především jedna věc – červený domeček v Kentu, který na vteřinu zahlédl mezi stromy z vlaku. Na zahradě starý pán stříhal nůžkami živý plot a na rovné cestě jelo děvče na kole, vážně a rovně šlapající.

Obecněji: Necítit se nepatřičně kvůli tomu, že nás nezaujme něco, co má v turistickém průvodci pět hvězdiček, ale místo toho si najít něco osobního, něco, co se nás skutečně nefalšovaně dotkne.  

 

Otázka

Co se, ze země kterou jste naposledy navštívili, vybaví vám, co je to „osobní“?

 

2. Hebridy

Čapek popisuje, že když chodil po skotském ostrově Hebridy, zasvitlo po několika dnech slunce a odhalilo štíty hor v jejich modrých odstínech, a když se k tomu ještě přidalo modré nebe a modrý mořský záliv, vyvstaly v něm při pohledu na ně neznámé a božské ctnosti.

 

Otázka

Máte z nějakého místa podobný esteticko-duchovní zážitek?

....................................................................

 

Bonus

Zvláště mě rozradostnilo, když jsem se dočetl, jak – zhroucen na těle i na duchu – se vracel z Londýna, kde se ho zmocnil zuřivý odpor k moderní civilizaci, v nakupení tolika lidí cítil něco katastrofálního (rok 1924!). Bylo mu úzko a bezmezně se mu zastesklo po Praze, jako když se malé dítě ztratí v lese; měl dojem, že lidský život nemá ceny, že člověk je zvětšená bakterie, hemžící se po milionech na plesnivém bramboru.

Přesně tohle jsem se totiž snažil sdělit jednomu známému, který se v létě se svojí kamarádkou chystal do ohně anglické metropole na desetidenní tah, ale nerozuměl tomu. V tu chvíli jsem na okamžik zaváhal, zda nejsem náhodou nemocný já.

(To pochopitelně neznamená, že nejsem, ale potěší vědomí, že mám stejnou nemoc jako někdo tak krásný.)

 

30. 12. 2013 Autor článku: Petr Bakalář

Tísk článku

Komentáře

Jeroným Klimeš30. 6. 2015 | 02:38:30

Podepsal bych větu: "místo fotografování si zkusit místo, které na nás zapůsobilo, namalovat – jen tehdy ho totiž skutečně uvidíme, vstoupí do naší duše."
Lidi nezpívají, protože prý nezpívají dobře. Lidé nekreslí, protože prý nekreslí dobře. To ale není argument. Když melodii zazpíváte, popř. zapíšete do not, když obdivovanou památku si nakreslíte do deníku, tak je skutečně prožijete a ony vstoupí do naší duše.
Život je třeba žít a ne fotografovat.


Zobrazit vše »

Přidat nový příspěvek