Nezávislý magazín o marketingu v cestovním ruchu

  • Facebook
  • LinkedIn
  • RSS
zpět

Popularita agroturistiky nezadržitelně roste. Ubývají jí ale zahraniční turisté

Popularita agroturistiky nezadržitelně roste. Ubývají jí ale zahraniční turisté

31. 5. 2012 Autor článku: Kyša Leoš

Sdílet:

Michal Burian v roce 1993 založil českou nevládní organizaci ECEAT, jež byla iniciátorem vzniku agroturistiky v České republice. V rozhovoru jsme se bavili nejen o současném stavu agroturistiky
u nás, ale i o tom, co je to ekologická turistika, jaký je její potenciál a také jak se dá využít regionální gastronomie v turistickém ruchu.

Vaše cestovní kancelář se věnuje agroturistice. Jaký je zájem o trávení volného času na farmách a na venkově vůbec?

Je to hlavně zajímavý způsob dovolené zejména pro lidi z města. Ještě před deseti lety byla poptávka malá, ale každým rokem zaznamenáváme nárůst. Vysvětluji si to tím, že dnes už je v aktivním ekonomickém věku generace lidí, kteří před oněmi deseti lety byli ještě dětmi, zatímco jejich rodiče s nimi jezdili na chalupy nebo k babičce na venkov. Dnes mají titíž lidé své vlastní potomky, ale nespokojí se s pobytem na chalupě jako jejich rodiče a prarodiče na venkově už nemají. Jsem přesvědčen o tom, že popularita takové dovolené dále poroste, vidíme to na vlastních
číslech.

 

Věnujete se incomingu, takže jací turisté k nám jezdí ze zahraničí na venkov?

Poptávka se mění. Zatímco před dvaceti lety k nám hromadně jezdili Nizozemci (neměli předsudky jako například naši sousedé, Východ a ano, tak jsme vnímáni – má pro řadu z nich specifický až romantický půvab, krásná krajina, nízké ceny, malý národ s prezidentem dramatikem...).
Dnes už zde titíž lidé mají buď své vlastní nemovitosti, nebo své objevitelské úsilí přesunuli dále na východ. Dnes jezdí standardní skupina evropských turistů – cyklisté, pěšáci, kempaři. Ačkoli si nevedeme statistiky, nezdá se mi, že by počet turistů jedoucích ze zahraničí na náš venkov rostl, spíše naopak. Pořád jsme ale vnímáni jako Východ, tentokrát jako země s vysokými cenami (koruna celá léta stále mírně posiluje) v porovnání se standardem služeb. Mnoho z nich si říká, že je lépe jet třeba do Itálie, tam je to za stejné peníze a kvalita služeb nepoměrně vyšší.

 

Takže zájem o agroturistiku mají hlavně domácí turisté?

Přesně tak.

 

Jaký je stav v oblasti agroturistiky u nás? Je už vytvořená slušná nabídka? Máme vůbec co nabídnout?

V tomto jsem dosti kritický. Právě jsem četl v jedné odborné publikaci z Olomouce, že „Česká republika má výborné předpoklady pro rozvoj venkovského cestovního ruchu“. Dále se zde píše, že „jednou z bariér dalšího rozvoje venkovského cestovního ruchu je jeho kvalita“, přičemž publikace se dále zabývá dosti podrobně certifikacemi a standardizacemi. Podle mého názoru je tento přístup pomýlený – opírám se o své skoro dvacetileté zkušenosti v oboru. Nepochybuji o tom, že kvalita je nezbytná podmínka, otázkou je, co za kvalitu považujeme. Rozhodně to není nedostatek standardů, ale atmosféra, nabídka autentických aktivit, služeb a produktů při přiměřeném vybavení ubytovacího zařízení. V Česku navíc často chybí cit pro (venkovský) design – mistři v tomto jsou například Italové.
Podmínky pro agroturistiku máme obstojné z hlediska půvabu krajiny (a to jak kde), cyklisté i pěšáci mohou být spokojeni se značením (to je na výborné úrovni), ale chybí nám jeden základní moment, jenž nás odlišuje od těch opravdu úspěšných (Rakousko, Itálie, Švýcarsko, Slovinsko, ale třeba v některých oblastech i Polsko nebo Rumunsko) – autenticita. Na mnoha místech hospodaří velké zemědělské firmy, majitelé našich venkovských ubytování často jezdí za prací do města a své služby zplošťují do nabídky typu „pronájem“. Velká část provozovatelů jsou pak v oboru samoukové se vším všudy. Chybí nám model „v zimě obsluhuji vlek a turisty, v létě pasu krávy a obsluhuji turisty, mám v těchto oborech vzdělání a řemeslo u nás přechází z otce na syna“. Turista pak sice na venkově bydlí, pohybuje se tam, ale nežije tam – autentickou domácí stravu (ne však párky koupené v supermarketu a doma ohřáté) a autentické venkovské hospodářské činnosti (zemědělství, lesnictví) považuji za klíč k opravdovému úspěchu. K tomu vede cesta pouze přes individuální aktivitu (asi by ale muselo být daleko více zle, aby se více lidí do tohoto oboru pustilo), vzdělávání (skutečné, ne uměle vytvářené zdání vzdělávání za podpory EU, jehož se zúčastňují všichni jiní než ti, kteří je potřebují jako sůl) a zřejmě i mezigenerační kontinuita. Obávám se, že opravdu úspěšní v agroturistice nebudeme.

Vozíte i české turisty na farmy v zahraničí. O jaké destinace je zájem?

Toskánsko, Provence, Rakousko a pak teprve všechny ostatní.

 

Jste předsedou sdružení ECEAT, které se věnuje ekologickému cestování. Jaká je vůbec filozofie ekologické turistiky?

Opravil bych termín „ekologické cestování“. Spíše nám jde o odpovědný přístup, termín je tedy „šetrný“ nebo „odpovědný“ cestovní ruch. Ten je založen na třech vyvážených pilířích – vydělávat, ale pokud možno peníze nechávat v místě (příkladem může být vytápění – topím plynem, posílám peníze do Ruska; topím dřevem, posílám peníze hajnému, totéž platí pro jídlo a další komodity), využívat a současně chránit kulturní dědictví destinace a příslušné komunity a chovat se slušně k životnímu prostředí. Tyto principy se uplatňují obecně, jsou zakotveny v definici UNWTO a platí pro všechny typy destinací, včetně masových. Rozhodně nejde o výstřelek, ale o nutnost, v opačném případě si pod sebou cestovní ruch řeže větev – autenticita je nahrazována univerzálními sterilními komoditami, půvab krajiny bere za své divokou zástavbou financovanou mamutími mezinárodními firmami, prostředí nutné pro odpočinek je zatěžováno hlukem a odpady.


Jaká je úroveň rozvoje ekologické turistiky v Česku? Slyší provozovatelé turisticky atraktivních lokalit na ekologický motiv?

To je otázka. „Ekologický“ motiv, který představuje certifikát, za nějž musí zaplatit, je vždy zbytný. Na druhou stranu je řada provozovatelů, kteří považují tyto motivy za výhodu před konkurencí. Ale rozhodně nejde o masovou věc. Pokud by s příslušným certifikátem automaticky souviselo i zvýšené množství turistů, řada podniků by toto „nutné zlo“ podstoupila, jinak ne; někdy se objevují i nešťastníci, kteří věří, že jim nějaký papír přinese úspěch – především musí být dobří manažeři, papír to nespraví.


Jaké turisty ekologická turistika přitahuje?

Všechny segmenty, pokud v tom vidí smysl. Často jde o rodiny s dětmi.

 

Další projekt, u jehož zrodu jste stál – Stezky dědictví, se věnuje české a moravské regionální gastronomii. O gastroturistice se v poslední době hodně mluví, ale existují už nějaké životaschopné projekty, které generují návštěvy turistů a také zisk?

Jsou to právě Stezky dědictví. Metodou na generování zisku jsou ale především hromadné akce typu „Slavnosti chřestu“, kde jsme spolupořadatelé. Přímý zisk nemůže generovat žádný průvodce, byť i ty vydáváme – buď je vydáván masově a je bezplatný (pak jde o propagační materiál s tematikou gastronomie a musí jej zaplatit vydavatel), nebo se prodává jako opravdový průvodce (pak je jeho dopad minimální, ale zaplatí se sám). Právě připravujeme nový model průvodce po stránce obsahu, ale výše uvedené principy jsou platné stále.

Jaký je vůbec potenciál české a moravské gastronomie v turistickém ruchu?

Značný. Neznám nikoho, kdo by rád nejedl. Současně jde o příjemnou a nenásilnou metodu, jak lidi seznámit s „ekologickou turistikou“ – suroviny místní nebo z blízkého okolí (je jenom otázkou, zda jde o 10 nebo 100 km, nebo i bio), recepty tradiční (kulturní dědictví), útrata v místě (ekonomická udržitelnost). Česká gastronomie nemá ve světě příliš prostoru a my to hned tak nezměníme, stačí si vygooglovat French cuisine (přes 60 mil. odkazů), Italian cuisine (přes 40 mil. odkazů) a Czech cuisine (sotva 2 mil. odkazů). Ale současně pro domácí turisty zůstávají stálicemi – svíčková, řízek, vepřo-knedlo-zelo, guláš a smažák. A pivo.
I když i tady se situace mění.

 


Ing. Michal Burian, Ph.D., předseda ECEAT, člen Board ECEAT International, majitel cestovní kanceláře, odborný konzultant a pedagog (www.eceat.cz).

Vystudoval Mendelovu univerzitu v Brně. Je expertem na udržitelný cestovní ruch a věnuje se jeho rozvoji doma i v zahraničí. V roce 1993 založil českou nevládní organizaci ECEAT, jež byla iniciátorem vzniku agroturistiky v České republice, v roce 1995 pak také cestovní kancelář specializovanou na individuální incomingovou turistiku do střední Evropy (www.heritage-trails.cz). Dnes se zabývá rovněž individuálním outgoingem do venkovských oblastí Evropy (www.nafarmu.cz). 

Prostřednictvím ECEAT se podílí na přípravě a realizaci řady rozvojových a inovativních projektů udržitelného cestovního ruchu v České republice i v zahraničí (viz www.eceat.cz a www.eceat.org). K nim patří také implementace mezinárodního systému hodnocení kvality služeb cestovního ruchu z pohledu udržitelnosti ECEAT QUALITY LABEL a projekt Stezky dědictví (www.stezky-dedictvi.cz).

 

FOTO: Fotolia a archiv pana Buriana

31. 5. 2012 Autor článku: Kyša Leoš

Tísk článku

Komentáře

Přidat nový příspěvek