Nezávislý magazín o marketingu v cestovním ruchu

  • Facebook
  • LinkedIn
  • RSS
zpět

Václav Cílek: Dvojí ráz sudetské krajiny

Václav Cílek: Dvojí ráz sudetské krajiny

25. 3. 2013 Autor článku: RNDr. Václav Cílek, CSc.

Sdílet:

Pováleční přistěhovalci nemají jistotu, zda bohové Sudet jsou s nimi, nebo proti nim. Jsou opatrní a nemají rádi cizince. Stále se bojí toho, že přijde někdo jako oni sami. Co kdyby je vyhnal z jejich domovů, vždyť i lidé, kteří tu žili před nimi, byli nějakou politickou mocí a dočista bez obrany odesláni někam daleko, kam se báli odejít. Dívají se z oken, pátrají po charakteru cizince. Jsou ostražití a neproniknutelní. Strach posiluje jejich jednostrannou chytrost.

Zapomenutý novopacký básník Jan Opolský hovořil o kraji dvou poloh:

 ...tento kraj mohl mít tvářnost dvojí:

jednu, jež tupě zraňuje, jinou, jež rány hojí

 

A člověk si skoro všude v Sudetech uvědomí, že zde žije na nějakém rozhraní mezi cizotou a násilím na jedné straně a klidnou útěšností na straně druhé. Jaký je charakter zranění? Je to nedostatek zapomínání v kraji, kde nikdy nebylo lehké se uživit. Na leteckých snímcích okolí Tachova z roku 1947 téměř nevidíme ovocné stromy. Ty vždy přinášejí nějaké krajinné sládnutí, nějakou hojivost. Není to tak dávno, co odtud odtáhli husité. V tomto chladném kraji rány sice nehnisají, ale také se příliš nehojí.

Ale na druhou stranu: jaký je charakter hojivosti? Lidé zde žijí již tři generace a ta poslední už je tu doma právem předků. První a druhá generace víc braly, než dávaly, ale ta třetí dává a kraj stejným odplácí. Právě v těchto letech se kyvadlo sudetské krajiny překlápí z polohy zraněného kraje do polohy hojivé. Vnímáme to skoro všude v jižních Čechách či Krušných horách, ale mnohem méně v moravských Sudetech. Mezi Nízkým Jeseníkem a Českým lesem je možná rozdíl deseti dvaceti let.

V půlce srpna 2008 jsem byl v Pernolci na koncertě pro sudetskou krajinu. Sjelo se možná tisíc lidí a člověk měl pocit, že se ocitl na nějakém pernoleckém woodstocku. Lidé se sešli, známí se zdravili, šli spolu na pivo, pak se hřáli u ohňů. Člověk to vnímal jako náplast, jako malý smírčí kříž vetknutý do zdejší krajiny. Bylo cítit, jak se kraj – alespoň v této chvíli a na tomto místě – dává dohromady. Za pár let to už nejspíš bude jiná, sice stále trochu pochmurná, ale přeci jenom otevřenější a víc přátelská země.k z

 

Úryvek z knihy: Pozoruj tu zemi

FOTO: Fotolia

25. 3. 2013 Autor článku: RNDr. Václav Cílek, CSc.

Tísk článku

Komentáře

Přidat nový příspěvek