Nezávislý magazín o marketingu v cestovním ruchu

  • Facebook
  • LinkedIn
  • RSS
zpět

Václav Cílek: Jedna Ostrava stačí, pro krásu i pro zoufalství

Václav Cílek: Jedna Ostrava stačí, pro krásu i pro zoufalství

21. 1. 2013 Autor článku: RNDr. Václav Cílek, CSc.

Sdílet:

Žádné město České republiky se nepodobá Ostravě, která není městem, ale souměstím. Tradiční město má letokruhy svého historického růstu, ale Ostrava vyrostla z řady center najednou podobně, jako rostou korálové útesy kolem sopečných ostrůvků.

Vejdete do města a v jeho středu narazíte na periferii. Jdete dál k okrajům města a objevíte některý z jeho středů. Struktura města rostoucího na dohled od bývalých šachet a hutí je nevázaná a návštěvník odjinud má pocit chaosu. Ten však znamená větší míru svobody než u jiných, tradičním řádem sepjatých měst.

Ostrava je město skládačka. Mnoho kamenů jeho mozaiky se dá zamíchat a složit jinak. Na místě bývalé šachty může být postaveno sídliště. Stará hornická zástavba může ustoupit nové firmě a ze závodní železnice vznikne třeba silnice. Na místě haldy vyroste park a místo koksovny třeba škola nebo nákupní centrum. Běžné město je v jednodušší situaci – třeba takové náměstí je už sedm set let tržištěm, takže současný problém spočívá jen v tom, jak zde tržiště udržet a udělat jej přitom ještě příjemnější a účelnější.

Naproti tomu v Ostravě měly v minulosti plochy města jiné určení, než mají dnes a nejspíš jaké budou mít v budoucnosti. Je obtížné plánovat město, které je tekuté a s každou sociální či politickou změnou člověku proklouzává mezi rukama. A v těchto přelomových dobách permanentních revolucí je téměř nemožné mít nějakou univerzální vizi, která bude vyhovovat jakékoliv budoucnosti.

Od samého začátku města je v jeho uspořádání zakletá otázka – kolik center má mít ostravský život? Má se spojit s jednou či několika mála velkými firmami a sdílet s nimi stejný cyklický osud pádů a růstů? Anebo má být stabilita města provázaná s podhoubím stovek malých, flexibilních firem? Tady je zajímavé srovnání s Kladnem, které v 90. letech minulého století prodělalo následkem špatné privatizace krach všech velkých firem včetně výroby oceli, která v před-krizových dobách dokázala vydělávat i na zastaralých strojích. Velké průmyslové areály byly rozparcelovány do desítek drobných firem, město ustoupilo ze své slávy a cítí se poníženo, ale vzpamatovává se. Nejprve jej zachraňovala blízkost Prahy, ale dnes se v něm již uchytily nové podniky. Možná bylo výhodnější zkrachovat před deseti lety než dnes.

Myslím si, že celou západní společnost čeká přechodné období, které může – podobně jako jiná přechodná období evropské civilizace – trvat dvacet či třicet let. Během této doby nejspíš dojdou laciné zdroje energie a většiny surovin, a slova jako potravinová soběstačnost či energetická a klimatická bezpečnost budou mít mnohem naléhavější význam, než mají dnes. Nové suroviny a energetické zdroje budou vyžadovat nové technologie a strojírenské podniky. Ostrava se bude jako vždy pohybovat po úzké hranici mezi velkým úspěchem a velkým neúspěchem, ale šance má možná větší než tradiční města.

Historická zkušenost ukazuje, že v přechodových obdobích se velké investice stávají neúměrným rizikem, ale že se spíš vyplácí hledat nové, šetrné využití toho, co už máme – dřívější kvalitní zástavby. A pokud zbývají peníze na rozvoj města, je třeba je věnovat na vylepšení technických sítí, komunikací a kritické infrastruktury města. Památková péče se ocitá v nové roli – dřív stačilo, aby víceméně slepě hájila hodnotné budovy a městské celky, dnes by měla pomáhat nalézt jejich nový význam. Dříve stačila památkáři jedna hlava upřená do minulosti, dnes potřebuje i hlavu druhou vnímající budoucnost.

Na Ostravě je zajímavé to, že v ní člověk může umřít hladem snadněji než ve většině historických měst. Rovněž se zde dá zbohatnout, protože město leží na průsečíku mezi velkým úspěchem a pořádným krachem. Je mírně šílené a jeho magie je jiného rodu než v Českém Krumlově. Když jsem byl v obchodě pro točené víno, nabídli mi výběr ze dvou místních odrůd – červené víno bylo z rybízu a bílé z hrušek. Musel jsem si ale přinést vlastní pet láhev. Válel jsem ostravské víno po jazyku, tak dlouho, až se mi přilepil na patro. Byla to asi pozdní sklizeň.

Ostrava sahá tak dvacet metrů nad zem a zhruba tisíc metrů do podzemí. Pokud člověk vezme za základ architektury města orezlou šachetní jímku naplněnou černým olejnatým rmutem a pak si představí všechna ta bludiště porubů a chodeb, které jako pěnu dní na sobě nakonec nesou slupičku města, pak Ostrava odzdola nahoru je třikrát vyšší než New York s Empire State Building nebo Paříž s Eiffelovou věží. Tyto budovy se už už dotýkají nebe, ale nikdy se ho nedotknou. Ostrava si každý den sahá na dno a je to přirozené.

Když si pomyslíme na nějaké běžné město, vidíme ulice, domy, sem tam nějaký park. Když si představíme Ostravu, tak nejdřív spatříme samé pískovce, jílovce a uhelné sloje. Je to masa horniny, obří sendvič sedmdesáti uhelných cyklů. Nad tím jako nad černou petrolejkou plane oheň a pohybují se těžké stroje. Teprve pak člověk uvidí lidi a jejich domovy, nálevny a obchody. Ostrava je nabitá energií, město drak-kamenožrout pohlcující uhlí a v akordu červeni a černi tvořící plameny... Periodicky přichází krize a odsekává dračí hlavy. Drak Chcípáček pak někde v koutě celé roky neviditelně regeneruje jako ještěrka, která ztratila ocas.

Lidé mezitím pijí, sázejí a z toho, co by jinde považovali za chronickou formu beznaděje, vytvářejí zvláštní svobodu drsné veselosti. Žádné podobné město – ztepilá vyzývavá, tančící černoška s jedním vypíchnutým, krvavým okem – u nás naštěstí neexistuje. Jedna Ostrava stačí, pro krásu i pro zoufalství.

 

(úryvek z připravované knihy "Prohlédni si tu zemi")

21. 1. 2013 Autor článku: RNDr. Václav Cílek, CSc.

Tísk článku

Komentáře

Přidat nový příspěvek