Turista je člověk, který chce cestovat, aby mohl poznávat a bavit se. Poutník si přeje cestovat, aby mohl být změněn...

"/> Václav Cílek: Turistika a poutnictví jsou dva různé, sobě rovné nástroje

Nezávislý magazín o marketingu v cestovním ruchu

  • Facebook
  • LinkedIn
  • RSS
zpět

Václav Cílek: Turistika a poutnictví jsou dva různé, sobě rovné nástroje

Václav Cílek: Turistika a poutnictví jsou dva různé, sobě rovné nástroje

19. 9. 2011 Autor článku: RNDr. Václav Cílek, CSc.

Sdílet:

Turista je člověk, který chce cestovat, aby mohl poznávat a bavit se. Poutník si přeje cestovat, aby mohl být změněn...

Ze Sokratova Řecka a pravděpodobně z mnohem starších dob známe instituci putujících filosofů, kteří sice směřují do center moudrosti, ale navštěvují přitom památky. Starší vrstva řeckého poznávání světa je spjata s činností nazývanou „theoreia“, což můžeme přeložit jako „účastné pozorování“, jako vědomou, koncentrovanou pozornost na to, co se děje při posvátných hrách. Vyslanci řeckých obcí – teoretici - putovali na ostrov Delos nebo další místa, aby se jednak účastnili něčeho posvátného, co pak zprostředkují doma, jednak aby navazovali diplomatické vztahy s jinými obcemi. Pluli na lodích označených zvláštní vlajkou, kterou respektovali i piráti. Řekové té doby věřili, že poznávat se dá jedině na cestách, které vedou mimo běžnou zkušenost. Teprve později Platón unavený neustálým cestováním, básněním a sportováním vyhlásil, že nejlepší teorií je filosofické učení.

V helénské době již existovaly itineráře cest po posvátných místech Egypta či Řecka. Křesťanství vtisklo poutnictví nový náboj. Duševní změna se odehrávala v rytmu chůze, při dlouhé modlitbě či monotónním zpěvu. Ale kromě toho vždy existovali poutníci po divech světa, sopkách, skaliskách, ruinách a vodopádech. Zvlášť početní byli mezi barokem, osvícenectvím a romantismem.

V posledních zhruba deseti letech prožíváme obnovování poutních tras a to zejména do Santiaga de Compostella. Nejedná se přitom jenom o věřící, ale o poutníky, kteří řeší tajný bol („zemřela nám dcera a nevěděli jsme co se životem“). Dlouhá chůze pomáhá. I u nás by bylo zapotřebí obnovit nejprve kratší a později i několik delších poutních cest nebo okruhů. To celé se dá provázat s vysazováním alejí, úpravami pohledů do krajiny a obnovou památných míst. Máme-li cyklostezky, můžeme jednou mít poutní trasy, na kterých bude dovolen jenom pěší pohyb.

Umím si třeba představit okruh, který by začínal v Roztokách na nádraží a vedl přes Levý Hradec na mohylu Krliš u Turska a dál přes holubickou rotundu na Budeč. Jiná trasa by mohla vést z Vinoře na Starou Boleslav a pokračovat podél Šporkových pousteven do Lysé a případně přes Loučeň do Mcel, kde za krásným gotickým kostelíkem s okny od Cyrila Boudy leží zapomenuté místo mariánských zjevení.

V rámci Čech je důležitá zejména Svatá hora u Příbrami, na kterou se dá putovat z Tetína do Zlatého koně, Neumětel, Plešivce až ke kameni sv. Ivana na Bytíze. Jinou možnou trasu by představovaly vrcholně románské kostelíky v prácheňském kraji nebo Santiniho stavby mezi Karlovými Vary a Plzní. Ale objevují se i pokusy o obnovení cesty Karla Hynka Máchy z Prahy do Krkonoš a její osazení uměleckými díly. Podobně jsem se účastnil příprav projektu, jehož zenová poutní cesta by byla lemována místy určenými k meditaci, omšelými sloupky a básněmi horských mnichů.

Může existovat náboženská turistika? Pochopitelně ano. Znám lidi, kteří si objíždějí třeba románské kostelíčky a pak jednou, dvakrát za rok vyrazí na pouť. Mimochodem putování po románských kostelích je mimořádná záležitost, protože se jedná o místa, která obvykle leží trochu stranou, mají historii a energii místa. Turistika není mělká a poutnictví není hluboké. Jsou to dva různé, sobě rovné nástroje, které používám, tak jak právě potřebuji.

Intimní krajina se svými milými, skromnými loukami, domy a zahradami mi připadala jako sladká píseň na rozloučenou. Ze všech stran sem zvučně doléhaly prastaré nářky nebohého, trpícího lidu. V úchvatných hábitech se odevšad vynořovala zjevení duchů velkých, neurčitých postav. Hebká, příjemná zemská silnice zářila modře, bíle a zlatě. Nad nažloutlými, zlehka dorůžova zbarvenými chudinskými domky, které sluneční svit dětsky něžně objímal, se jako andělské, z nebes spadlé bytosti vznášelo okouzlení a dojetí. V jemném oparu pluly vedle sebe ruku v ruce láska a chudoba. Bylo mi, jako by mě někdo volal jménem nebo jako by mě uklidňoval a líbal – sám Bůh, Všemohoucí, náš dobrotivý Pán a vládce, sestoupil po silnici, aby ji nepopsatelně zkrášlil. Má obrazotvornost se mi pokoušela namluvit, že přišel Ježíš Kristus a prochází se teď půvabnou krajinou mezi dobrými, milými lidmi. Všechno lidské a objektivně existující jako by se proměnilo v rozněžnělou duši. Na všem jako by spočíval stříbrný, oduševnělý, mlhavý závoj. Duše světa se otevřela a všechno zlé, trpící a bolestné v mé fantazii zmizelo. Před očima se mi vynořily mé dřívější procházky. Ale pocit z nádherného obrazu přítomnosti rychle převážil. Všechno budoucí vybledlo a minulost se rozplynula. V planoucím okamžiku jsem sám plál. Z každého směru a zblízka i zdálky vystupovalo jasně do popředí všechno ušlechtilé a dobré s nádhernými, oblažujícími gesty. Ocitnuv se v této krásné krajině, myslel jsem jen na ni; všechno ostatní myšlení ustoupilo. Bedlivě jsem pozoroval to, co je nepatrné a skromné, zatímco nebe se zdálo výš a zároveň hluboko pokleslo. Země se proměnila v sen; já sám jsem se stal nitrem a kráčel jsem tím nitrem dál. Všechno vnější zmizelo a všechno dosud pochopitelné se stalo nesrozumitelným. Z povrchu jsem se vrhl do hloubky, kterou jsem v tom okamžiku rozpoznal jako dobro. Čemu rozumíme a co milujeme, to rozumí a miluje nás. Nebyl jsem už sám sebou, nýbrž někým jiným, ale právě proto jsem byl zase o to víc sám sebou. Ve sladkém světle lásky jsem nahlédl nebo pocítil, že niterně cítící člověk je jediný, který opravdu existuje. Přepadla mě myšlenka:  „Kam bychom my, lidé přišli, kdyby nebylo dobré, věrné země? Co bychom měli, kdyby nám chyběla? Kam bych se poděl já, kdybych nemohl být tady? Tady mám všechno a jinde bych neměl nic.“
(Zdroj: Robert Walser, Procházka, 1917, přel. R. Charvát)

 

Na obrázku Svatá Hora.

Fotografie Václava Cílka: www.botany.cz

19. 9. 2011 Autor článku: RNDr. Václav Cílek, CSc.

Tísk článku

Komentáře

Přidat nový příspěvek